Nedávno jsem dostala otázku, které období je pro mě nejnáročnější. Nemám žádné, u kterého bych si řekla - žiš už je to tu zas a snad bude brzo konec. Jsou však části roku, které vyžadují více dramatu a emocí.
Jedním z nich je vinobraní.
Každé vinobraní je tak trochu hra adrenalinu, nadšení a radosti. Jaké bude počasí? Přestane do soboty pršet? Už jsou hrozny tak akorát? Máme dost nadšených pomocníků? Nebude toho málo? Nebo moc?
Pokaždé jsem potěšena (i po těch letech) kolik lidí se nám hlásí na pomoc. Někteří i půl roku dopředu! Přece jenom to není lehká práce a pracuje se v mnohdy ne úplně komfortním počasí. Bez našich neúnavných pracantů by to nešlo.
Rezignovala jsem na detailní plány, větru dešti neporučíme. Celý rok připravuji vinohrad, aby dal to nejlepší. Mám představu, nadšení a dostatek svačinek. Zbytek je kooperace s každým hroznem a rozhodnutí v pravou chvíli - tož včíl!
Je konec vinobraní. Sedím ve sklepě, zálibně se dívám na plné sudy a poslouchám jemné šumění kvasinek, které dokončují svoji práci. Je to dobré!