Dělám to tak, jak mě to naučil táta, ale po svém. Často slýchám, že moje vína mají ženskou duši. Nejbližší je mi Frankovka, v závěsu Svatovavřinecké a Neuburské. Mladá Frankovka je hranatá a nepřístupná. To je důvod, proč rozděluje lidi.
Svou Frankovku proto nechávám půl roku macerovat na slupkách a pak rok ležet v sudech. Postupem času zjihne.
Vavřinec je takový mladší a trochu odstrkovaný bratr. Miluju jeho ovocnost a kořenitost. Navíc Čtvrtě mu dodávají jemnou kouřovou linku.
Neuburg je potvora a z vinohradů mizí. Jenže já ho mám ráda a do vinohradů ho vracím. Zkouší moji trpělivost a pozornost. Je pro mě obyčejný, v tom nejlepším slova smyslu. Ten typ vína, které si dáte po dlouhém dni v práci a stojící u kuchyňské linky k němu zakousnete chleba se špekem.
Každá odrůda má to svoje jedinečné charisma. Ke každé jsem si našla cestu, naučila jsem se s nimi pracovat. I k těm, které bych si dobrovolně ve vinohradu sama nevysadila.
Vína tvořím tak, abych měla chuť si dát i druhý doušek.
